nesnesitelnej tarafından yazılan son incelemeler

Velmi přeceněný, ale stále fajn cRPG revival. Dobře se čte, ale hraje se místy otravně.

+ Propracovaný svět, který mě bavil, přestože se nerad hrabu ve složitém loru. Věci spolu rozumně souvisejí, nic není černobílé, mnoho tajemství čeká na odhalení a vysvětlení.
+ První hra v žánru cRPG revival, kde se mi opravdu moc líbily postavy. Už jen výběr hrdiny, kdy se vám každý představí a vysvětlí, o co mu jde, je super. Můžete se totiž stát jedním ze skupiny předdefinovaných charakterů (a ze zbylých si sestavit partu): váš avatar tak ve světě něco znamená, má svou historii a cíl; můžete dělat to „RP“, které je v RPG hrách často opomíjeno. Spousta aspektů herního zážitku se může odvíjet od sestavy družiny, což silně podporuje replayabilitu.
+ Většina problémů má více řešení (a mnohdy ne dvě, ale spoustu, včetně celých větví příběhu); vaše činnost se odráží na vývoji světa, vaše rozhodnutí mají význam.
+ Textů je ve hře tuna, ale jsou vesměs dobře napsané a hlavně kompletně nadabované, takže vás čtení neuondá. Vzhledem k obrovskému množství postav je kvalita dabingu přirozeně kolísavá, ale třeba dabéři Red Prince nebo Malady odvedli fantastickou práci.
+ Na cRPG poměrně velkolepá produkce s pěknou grafikou, neustále hrající proměnlivou hudbou a spoustou hezkých efektů (kouzla, elementy, perspektiva při rozhovorech).
+ Dá se ukládat během soubojů a dokonce i během dialogů: nevídané, velmi přívětivé.

- Hra je nesmírně, únavně dlouhá. Pro někoho samozřejmě může být plus, že za své peníze dostane trvanlivou zábavu, ale já myslím, že dobrý příběh by se dal odvyprávět i stručněji; zážitek nepříjemně natahují i různá nešťastná designová rozhodnutí, viz dále. Už dlouho se mi nestalo, že bych se tak moc těšil, až hra konečně skončí.
- Souboje. Výběr schopností je pestrý a hrátky s elementy zajímavé, ale combat je přesto možná největší mínus. Štvala mě extrémně nevyvážená obtížnost, kdy několik sekcí projdete jako nůž máslem a pak se zastavíte o přesílenou skupinu nepřátel, kteří jsou na vyšším levelu, mají víc akčních bodů, chodí jim posily a jsou na výhodnějších pozicích. Tato nevyváženost navíc neodpovídá narativu: boss fighty jsou často nesrovnatelně jednodušší než příběhově bezvýznamná setkání. Nové schopnosti se ve větší míře učíte jen na začátku, ve druhé polovině hry jsem tak v každém boji opakoval stále dokola tu samou taktiku. Všeho je příliš: každý nepřítel umí lítat nebo se teleportuje, už po prvním kole je všude oheň, led, kaluže krve a oblaka jedu a je náročné se v tom orientovat. Je to repetitivní, bizarní, zdlouhavé.
- Některé prvky ovládání. Propojení cRPG a konzolí snad ani nemůže dopadnout dobře, proto se některé věci dělají zbytečně složitě (největší mor jsou vcelku časté terénní překážky, které je nutné překonat teleportem: je nutné rozpojit partu, jednotlivé postavy postupně přeteleportovat, počkat na cooldowny a poté partu znovu spojit, což „zábava“ tak na minutu času a čtyřicet zbytečných kliknutí). Nesmírně by prospěla aktivní pauza, klíčová mechanika všech izometrických RPG, ale bohužel... klikání na malé věci za pohybu je často velmi nepřesné.
- Loot. Je ho moc, nepřináší dostatečně vylepšení, nevypadá hezky ani odlišitelně. Inventář se vám zahlcuje stovkami krámů, které často ani nemají využití (je tu i crafting, ale proč byste craftili, když z nepřátel vypadávají stále nové věci?). Mnohem radši bych tu a tam dostal meč samoseč se zajímavou schopností a parametry, než po každém druhém souboji převlékal celou partu z rukavic +110 do rukavic +115.
- Vývoj parametrů postavy nestojí za řeč. Jen si řeknete: ty budeš čaroděj ohně a země, a klikáte mu inteligenci, oheň a zem. Radost z levelování veškerá žádná, přitom levelovat kvůli nevyvážené obtížnosti zatraceně potřebujete.
- Nudné hádanky: otravné, neintuitivní, většinu řešení jsem si vygooglil a rozhodně nelituju.

Milé překvapení: Ubisoftu se podařilo překonat laťku předchozího Origins a vytvořit další skvělý díl renovované série. To dobré od minula zůstalo (fenomenální grafika, RPG prvky, souboje, aktivity) a přibyla spousta větších i menších vylepšení.
+ Lepší příběh. Asasínské vyprávěnky mi vždycky přišly blouznivé a chaotické, zde jsou hlavní dějové linky (až na jednu) mnohem kompaktnější a zajímavější.
+ Mnohem lepší postavy. Protagonistka Kassandra (event. Alexios, pokud někoho baví koukat 80 hodin na chlapskej zadek) je skvěle napsaná, propracovaná i nadabovaná; díky možnosti voleb v dialozích si ji hráč může tvarovat a získat k ní bližší vztah než ke všem předchozím hratelným Asasínům. Stejně tak některé vedlejší postavy jsou sympatické – vyloženě jsem se těšil na questy, kterých se účastnil Sókratés, Alkibiadés, Markos nebo třeba první lodní důstojník Barnabáš).
+ Lepší motivace. Odhalování hlavních padouchů, Cult of Cosmos, je zábavné a jejich postupné vyvražďování uspokojivé. Vedlejší questy mají mnohem lepší „omáčku“ než ve všech předchozích dílech, sice v zásadě stále zachraňujete příbuzné unesené bandity nebo svrháváte různé uchvatitele, ale díky rozvitějším dialogům a příběhovému podkresu to působí míň monotónně.
+ Fantasy prvky vůbec neruší, naopak. Nikdo vás neotravuje křečovitým vysvětlováním – tohle je prostě starý Řecko, a tak na Krétě žije epickej boss minotaurus a vy jako správnej hérós jdete a odkráglujete ho za loot, slávu a achievement.
+ Obrovský a rozmanitý svět. To bylo u Asasínů vždycky, ale Řecko je největší a jeho jednotlivé kouty a ostrovy jsou jednoduše překrásné. Hráč po většinu dlouhatánské herní doby objevuje stále nová prostředí a má se stále čím kochat.
+ Výborná hudba. V asasínské sérii podle mě nikdy nebyla lepší.
+ Přizpůsobování vzhledu a vybavení postavy. Odyssey je mnohem víc „looter“ než kdy dřív, což má i své stinné stránky, ale výhodou je, že si můžete skládat zajímavě vypadající zbroje (včetně legendárních setů), kombinovat jejich vlastnosti a piplat svůj styl boje s různými zbraněmi. A bojů si užijete víc než dost, Odyssey je ze všech dílů rozhodně nejmíň stealth. Některé recenze zároveň zmiňují progresi podmíněnou grindem: nemyslím si, většinu času jsem byl spíš nadlevelovaný – ale to proto, že mě bavilo dělat vedlejší aktivity. Je fakt, že když někdo chce mít všechno nejvylepšenější, a zároveň se věnovat jen příběhu, asi narazí.

- SJW bulšit: potkáte nespočet „strong female characterů“, které železnou rukou velí armádám a městským státům, chlapa porazí na meče i na páku a jejich největší touhou je polesbit se s vaší Kassandrou, přičemž vám intimnosti nabídnou tak humpolácky, že z toho nemáte hard on, ale hard off. S množstvím příležitostí k „romanci“ kontrastuje krotkost hry určené pro americký trh: nepřátele budete párat a probodávat na tisíc brutálních způsobů, ale když jsem nechal sličného Alkibiáda, aby mou Kassandru probodl svým krátkým mečem v chrámu Afrodíty, celý akt spočíval v prohlášení „jdem na to, kotě“ a střih.
- Některé questy nejsou dobře napsané, což je při jejich množství pochopitelné.
- Nepřátelé levelují s vámi (to je nutně dáno „looter“ povahou hry), což způsobuje výkyvy obtížnosti (příběhového bosse jsem často měl na pár ran, zatímco random protivníci mě místy zahnali do úzkých, hlavně když se na mě sesypala celá banda žoldáků, čemuž se na některých místech lze jen obtížně vyhnout).
- Combat je celkově super, ale občas ho kazí drobné mouchy (přílišné přiblížení v jeskyních; přesílený efekt ohně na vaši postavu – nepřátelé s ohnivými útoky jsou OP; někteří nepřátelé „podvádí“, když na ně střílíte lukem, a dokáží se k vám dostat absurdně rychle).

Oceňuju, že se autoři pokusili o originální pojetí akčního RPG, oceňuju nápad hrát za více charakterů najednou. Hra bohužel trpí třemi závažnými designovými chybami, které mě otrávily natolik, že se nebudu obtěžovat ji dokončit.

Vše je strašně pomalé. Postavy se pohybují, jako by běhaly proti větru. Přičtěte častý backtracking a máte čiré utrpení; město na platformách, kde vás ještě každou chvíli zdržuje animace ježdění výtahem nahoru nebo dolů, je vyložený masochismus. Tím spíš, že grafika rozhodně není tak pěkná, abyste se cestou nějak kochali.

Chybí pocit progrese. I nejobyčejnější mobové vydrží spoustu ran, ať už jste na 1. úrovni, nebo na 18. Proč vůbec leveluju, když nepřátelé levelují se mnou? Pouze některé schopnosti jsou relativně silné, ale všechny mají nekonečný cooldown, anebo žerou moc many, takže většinu času jenom zoufale kličkujete mezi houfem nepřátel, pomaličku je pižláte a čekáte, až budete mít aktivní kouzlo, kterým odděláte jednoho nebo dva. Vzhledem k různým rezistencím se pocit vaší slabosti postupem času prohlubuje a vůbec nic to nekompenzuje (žádný mocný loot ani ultimátní skilly).

Špatně se to ovládá. Vodění postavy myší není moc přesné, což se projeví hlavně u hádanek, kde musíte ve správné sekvenci mačkat páky, aby ze zdi vyjely plošinky, po kterých se převalí obří kámen (WTF). UI je nepřehledné, při častém přepínání postav je těžké si zapamatovat, co vlastně dělají jejich schopnosti a jak je máte namapované. Inventář je úplně šílený (ohavný ústupek konzolím); okna s dialogy nevypadají dobře; těžkopádnost v detailech (např. akce klávesou Enter nejde provést Enterem na numpadu).

Jako vlastník předchozího neúspěšného pokusu Shadows: Heretic Kingdoms jsem dostal Awakening zadarmo – ještě že tak, protože chtít 39,99 za nepříliš vybroušený indie titul je drzost.

Jedna z nejlepších her všech dob, co do hloubky a závažnosti témat možná úplně nejlepší. Zakoupeno už v roce 2002 s časopisem Score; bylo fascinující po 16 letech (polovině života!) zažít tuhle zkušenost znovu. 10/10. Pár postřehů k Enhanced edici a k tomu, jak 19 let starý titul působí dnes:

+ Enhanced edice je provedená překvapivě dobře. Zatímco kvalita obou remasterů Baldur’s Gate je pochybná a spousta změn je odporných nebo k horšímu, zde Beamdog zasahoval s citem a výsledkem je hra, na kterou se dá dobře koukat a i se líp hraje. Vše je rychlejší, takže odpadá nudné čekání, než se charaktery někam dopachtí (mor u všech izometrických her). Hodí se vychytávky jako zvýraznění interaktivních věcí a kontejnerů, naopak se vůbec nesahalo na UI a fonty, což je dobře.
+ Ve hře je automaticky k dispozici český překlad (podle některých povědomých obratů odhaduju, že původní amatérský ze začátku milénia). Jeho kvalita silně kolísá, přesto hraní dost usnadňuje.
+ Achievementy jsou dobrá motivace a studiem achievement guidů se do jisté míry dá objevit, jaké možnosti člověk při dřívějších průchodech hrou vynechal.
+ Překvapilo mě, jak je na dnešní poměry hra relativně krátká. 28 hodin do úplného dokončení, přičemž jsem splnil drtivou většinu vedlejších questů, je pro RPG dnešní doby podprůměr, ale já to uvádím jako plus: kvalita je důležitější než kvantita a kratší zážitek je obvykle kompaktnější.

Stojí za pozornost, jak stařičký Torment nakopává prdel všem novým hrám ve stylu cRPG revival. Proti tomuhle velkolepému vyprávění o smrtelnosti, dobru a zlu, vůli, smyslu života a podstatě bytí působí všechny „hluboké příběhy“ o temných čarodějích, elfech a kostlivcích jako stupidní vyprávěnky pro malé děti. Totéž setting: ano, autoři Tormenta licencovali už vymyšlený svět Planescape, ale dokázali ho v jeho bizarnosti skvěle prezentovat. Není mi jasné, proč se cRPG revival tituly tolik snaží vytvářet vlastní nové světy s (generickou) historií a (přízemním) lorem, čímž akorát zbytečně zahlcují hráče a nudí pocitem recyklovanosti. Frakce a jejich filosofie z Tormenta jsem dokázal vyjmenovat i před zahráním EE, zato třeba z Pillarů nebo Divinity si nepamatuju jediný originální koncept. To samé platí i o postavách, koření každého RPG: proti levitující lebce, spoutané s vaší hlavní postavou předivem vzájemné viny, je každý anonymní hraničář vyčkávající na příchod hráčovy party v nějaké random hospodě jen nudně žvatlající kanónenfutr. I po letech mi tedy Torment vychází jako král cRPG – umocněný nostalgií, ale nezpochybnitelný i bez ní.

Koupil jsem si #WarGames, protože se mi líbilo Her Story od stejného režiséra. Tam hráč divák z krátkých videí skládal zajímavý detektivní příběh; zde pouze sleduje dění v oknech, a tím, které okno vybere jako hlavní, ovlivňuje příběh. Prý. Forma je stejná jako u seriálu Semestr z produkce českého Streamu: většinu času koukáme na skype talky nerdských hackerů, občas doplněné o záznamy z kamer nebo zpravodajství. To je celé. Pokud to někdo nepochopil, tak #WarGames není hra, ale (velmi omezeně) interaktivní film, což ale není důvod, proč dávám palec dolů.
+ Nízká cena, teoreticky zajímavý koncept, pár napínavých momentů.
- Exhibice diverzity. Pestrá směsice ras, genderových identit a ušlechtilá mamča vojačka. Spousta postav jsou bezcharakterní šablony, dosazené jen do počtu k docílení rozmanitosti.
- Nesnesitelné dávky ema. Střídmá akce je hojně přerušovaná americkými klišé ve stylu „musíme si promluvit o pocitech“.
- Chyby. Jak si tak klikáte na okna a „ovlivňujete děj“, videa se občas trhají, nenavazují plynule, u některých scén chybí titulky. Titulky jsou navíc cenzurované (řeč ne). Dokonce vyhvězdičkovali slovo „Jesus“.

Výjimečné RPG
+ Zasazení. Český středověk se svou špínou i noblesou, opravdická městečka a krajina (už se těším, až si na jaře dám poznávací KCD trip po Posázaví), spousta referencí na historické události a osobnosti (včetně podrobného kodexu) – to tu ještě nebylo a je super, že to někdo dokázal vymyslet, prosadit a realizovat.
+ Realističnost. Hrdina musí jíst a spát. V noci je tma jako v ranci (a kdo si troufne pobíhat po zrádných sázavských kopcích, ten nejspíš spadne z útesu a přinejlepším si zpřeláme hnáty). Lidi si všímají, jestli je oslovil šupák zasraný od hnoje, nebo rytíř v nablýskané zbroji. Meč se tupí, vařený zajíc se kazí.
+ Progrese. Henry zprvu neumí nic. To je docela nepříjemné a je možné, že se kvůli tomu podobně jako já budete v úvodu docela vztekat. Každý vám nabančí, unesete sotva kabát, boty a sáček jahod, nic se vám nebude dařit. Jenže čím víc všechno zkoušíte (a hlavně čím víc se necháváte učit od mistrů oboru), tím víc se zlepšujete. Na začátku pro mě bylo setkání s obyčejnými lapky adrenalinový zážitek – když jsem se jim snažil zdrhnout. Ke konci už mi nedělalo problém vysekat tábor Kumánů bez ztráty kytičky. Hra vyžaduje spoustu trpělivosti, ale odměňuje vás. Učí se Henry a učí se i hráč.
+ Soubojový systém. Na začátku matoucí, protože je nesmírně originální, postupně si ho ale začnete užívat. Je skvělé, že můžete kdykoli navštívit hejtmana a trénovat s ním na kolbišti různé styly boje, typy zbraní apod. Rostou vám tím staty a zároveň mečování chytnete do ruky.
+ Minihry. Hodně toho, co ve hře budete dělat, nelze provést stisknutím E jako ve většině ostatních titulů. Líbilo se mi páčení, kradení, nesmírně ambiciózní alchymie i odpočinková hra v kostky.
+ Questy. Hra se drží při zemi, nečeká vás žádné masové vyvražďování armád; kromě několika výjimek tu nenajdete ani generické RPG úkoly ve stylu „přines pět vlčích kůží“. Naopak dostanete interaktivní průvodce středověkem, kdy budete špiclovat po nepřátelských táborech, vyslýchat lumpy, hledat poklady (obvykle bez ukazatele na mapě), léčit nemocné, chlastat s panstvem i sedláky, vyšetřovat zločiny, hledat pohřešované osoby, a jak budete postupovat ve společenském žebříčku, nakonec i dobývat hrady. (A mnohem víc.)
+ Postavy. Důležitých panáků není v Posázaví moc, ale zato s nimi budete interagovat opakovaně a postupně si k nim utvoříte vztah. Hanuše, Ptáčka nebo faráře Bohutu si snad nejde neoblíbit.
+ Mise v klášteře. Nečekané vytrhnutí z běžného tempa hry, atmosféra Jména růže, super.
+ Dan Vávra. Je to týpek, a kromě jiného mu patří respekt, že přes veškeré tlaky dnešního pomýleného světa není v KCD ani ždibíček SJW bulšitu.

- Bugy. Jsou tu a je jich dost. Přečtěte si libovolnou negativní recenzi. (Já měl to štěstí, že jsem na nic fatálního nenarazil a hru jsem dohrál do konce bez jediného záseku.)
- Kolize. Tím trpí snad všechny open world hry, ale tady mě to štvalo hodně. Prostě si tak stojíte na návsi a přemýšlíte, kolik andělů se vejde na špičku jehly, když tu do vás vrazí buran a ještě se na vás oboří: „Ty zasranej zmrde, nemůžeš dávat pozor?“ Otrava. Postavy na ulicích by obecně měly trochu víc držet hubu, působí jako pěst na oko, jak Henryho všichni vřele zdraví, zatímco vzájemně téměř neinteragují. To zdravení je dvojnásob problematické, když třeba zrovna předstíráte, že jste někdo jiný, případně se někde ochomýtáte týden a všichni mají neustále radost, že jste se na ně přišli podívat.
- Loadingy. Moc dlouhý. Vávra říkal, že je to proto, že se na pozadí počítají pohyby postav po celém světě; okej, ale stejně je to dlouhý. Občas se nesmyslně loaduje i poté, co si opláchnete ksicht ve škopku.
- Devátá hodina jako začátek pracovní doby většiny postav mi přijde vzhledem k realističnosti hry jako kravina. Jelikož se chodilo spát se soumrakem, protože v noci bez elektřiny a internetu nebylo co dělat, tak se taky vstávalo se slepicema. Ne tak v KCD, kde strávíte spoustu slunných rán čekáním, než kovář konečně začne úřadovat a odkoupí od vás naloupený kumánský armory.
- Romance mohly být o dost propracovanější. Pár pokeců a miniquestů, šukačka a pak už ani jedné z dostupných koček nestojíte ani za milý slovo.
- Některé achievementy sadisticky vynucují nezdravou míru grindu, kdokoli normální se na to vykašle:)

Ač má hra své nesporné mouchy, nominoval jsem ji do Steam Awards 2018 v kategorii Hra roku.

Hrál jsem celkem pět Asasínů a tenhle se mi líbil ze všech nejvíc. Ubisoftu se podařilo vymanit z koloběhu únavně jednotvárných her a sérii konečně někam posunout, ačkoli si nemyslím, že se jedná o takovou revoluci, jak říkají někteří, a rozhodně nejde ani o úplně bezchybný produkt. I tak Origins udržel mou pozornost ze všech dílů nejdéle (a to se nejspíš ještě vrátím vyzkoušet si historický režim, nějakou božskou výzvu nebo DLC), spoustu času jsem strávil jenom trajdáním po světě (viz dále) a celkově mám pocit, že jsem za své prachy dostal fér zboží.

+ PROSTŘEDÍ. Epicness undisputed, něco naprosto úžasnýho. Ruku na srdce, fantasy světy můžou být kouzelný, ale realita je jenom jedna a já neznám žádnou hru, která by vyobrazovala starý Egypt takhle věrně a oku libě. Svět je obrovský, neuvěřitelně rozmanitý. Zasadit děj do relativně pozdního období nástupu Kleopatry na trůn byl podle mě dobrý tah, protože si tak můžeme vychutnat původní památky zapadávající pískem, ryze egyptská města jako Memfis, a v kontrastu s tím řeckou Alexandrii, římskou Kyrénu a spoustu synkrezí mezi. Míjet postupně sochy Sobeka, Serapise a Marta je prostě paráda. Vandrování po krajině a očumování pyramid, chrámů, měst, pevností, dávných rozvalin v poušti nebo běžného života nilských křupanů je rozhodně nejsilnější devízou hry.
+ S tím souvisí grafika. Pravděpodobně nejlepší dohledové vzdálenosti ever, ten pocit vylézt na kopec a na jedné straně vidět maják v Alexandrii a na druhé pyramidy, to je něco. K tomu nádherná krajina, efekty, počasí, prostě čumenda. Hra má dost vychytaný fotografický režim, což se vůbec nedivím – grafici v Ubisoftu byli vždycky borci, ale za tohle klobouček. Během hraní jsem nafotil 600 screenshotů, což je jen o málo míň než u Zaklínače.
+ Aktivity. U Asasínů mi vedlejší činnosti vždycky vydržely tak 10 hodin, pak mě to prostě unudilo. Totéž vedlejší questy, otazníčky a blbosti na mapě – většinou jsem si akorát nagrindoval jakous takous výbavu a pak se na to vykašlal. Tady ne. Obsazování táborů je sranda (ačkoli nezastírám, že je to hodně repetitivní), průzkum starých hrobek skoro jako v Tomb Raideru je perfektní, díky krásně zpracovanému světu je zábavné i lovit a čórovat poklady. K tomu pár extras jako závody vozatajů nebo aréna; v příběhu si pak člověk chvílemi zajezdí i na velkých válečných lodích, což vyvolá příjemné vzpomínky na Black Flag.
+ Vylepšení oproti předchozím dílům. Nemůžu si vynachválit: nový soubojový systém je paráda. Parkour konečně není otrava. (Taky vás sralo, jak se v minulých dílech váš asasín debilně „lepil“ na každý stůl nebo římsu a odmítal seskočit? To tady není, Bayek se ovládá nesrovnatelně líp a přesněji.) Rychlý pohyb na koni, vozu nebo loďce je při rozlehlosti světa samozřejmost, která ale stejně potěší. UI i inventář jsou přehledné, skill tree srozumitelný a pestrý. A spousta dalších drobností, které dohromady konečně dávají pocit, že se hrou nemusím zápasit, ale je pěkně krotká. Super.

- Hlavní příběh. Není vyloženě špatný, ale fakt ho nemůžu uvést jako plus. První půlka je fajn, hráč pátrá po skupině bossů, kteří dělají po Egyptě neplechu, a pak každému z nich originálně zatne tipec. Napojení na historické osobnosti je taky fajn. Jenže motivace hlavního hrdiny byla vytvořena dost líně zhruba ve stylu „zabili jste mi synátora, tak mám teďka právo vraždit, loupit, pálit a plenit, grrr!“, a to mě moc neuchvátilo. Emoce nebo napětí za mě nula. Někoho by navíc mohly rušit sci-fi prvky související s obecným lorem Asasínů, které se v omezené míře vyskytují i zde.
- Na pár věcech se trochu šetřilo. Animace jsou pěkné, ale většina vedlejších questů je zadána statickým dialogem, který nevypadá nic extra a většinou není ani moc dobře nadabovaný. Dovedl bych si představit i výraznější hudbu; k psaní této recenze poslouchám Karla Sanderse, ten by to nazvučil jináč!

Recenze na multiplayer
Fakt nechápu všechna ta negativní hodnocení tady. Call of Duty je jedna z nejpředvídatelnějších sérií v dějinách her, během 14 let na nás Activision vychrlil 14 dílů, které se liší vlastně jenom zasazením, grafikou a několika podružnými mechanikami. Snad každý musí vědět, že Call of Duty nikdy nebude realistické, taktické ani vážně pojaté. Naopak se lze spolehnout, že to bude zběsile rychlé, chaotické a přehnané. Kdo si WWII koupil s očekáváním, že si zahraje simulátor druhé světové, musí být nepoučitelný kokodák. Naopak zákazník, který se těšil na další casual frenetickou akci ve stylu starých arénových stříleček jako Quake 3, může být jen těžko zklamán. Myslím, že to vůbec není chyba. Od experimentů jsou tu jiní vydavatelé, jiné herní značky. Call of Duty je stálice, jasně definovaný produkt. Kdo utratí 60 euro, přestože ho tahle série už roky sere a chce si jen zanadávat, ten opravdu splňuje definici hatera.

To jsme si vymezili pozici WWII na trhu, a teď si povíme, jak si tenhle díl stojí v porovnání s předchozími.
+ Vypadá to fantasticky. Killcamy jsou jako scény ze Zachraňte vojína Ryana.
+ Má to překvapivě dobrou atmosféru. Mapy jsou správně špinavé a dezolátní; člověk si v neutuchající palbě a všudypřítomné smrti uvědomí, jak je strašně na hovno být voják. Tohle vynikne zejména v novém asymetrickém režimu War, kde se jedni např. vyloďují na plážích Normandie a druzí je kosí z kulometů.
+ Stacionární kulomety na většině map jsou super nápad, když už vás nebaví běhat.
+ Různorodé režimy jsou zábavné a dost mění dynamiku bitev. To je asi nejlepší důvod, proč si koupit WWII hned, dokud se hraje všechno a ne jen Team Deathmatch.
+ Možnosti kustomizace vojáka jsou pestré, a přitom decentní. Zatímco v Advanced Warfare byly všechny vzácné zbroje a oblečky v buzerantsky neonových barvách, tady jsou na výběr uniformy různých zemí a jednotek, což je fajn. Totéž platí pro kamufláže na zbraně.
+ Spousta výzev a odměn k odemknutí, kdybyste snad k vraždění potřebovali nějakou hlubší motivaci.

- SJW falzifikace historie. To je něco naprosto neodpustitelného. Pokud v Activision chtějí mermomocí zapojit do boje mouřeníny, mají vytvořit speciální díl, např. Somalian Warfare, který by navíc mohl nabízet atraktivní možnost hraní za dětské vojáky a sebevražedné mohamedány. Naštěstí jsou tu hráči překvapivě rozumní a bojovníků subsaharského původu se v lobby objevuje úplné minimum, stejně jako ženských. (Ženské zato střílím mimořádně rád, pěkně kvičí.)
- Jeden tým vždycky hraje za Němce, ale německé uniformy si nelze kustomizovat. To je docela trapný nedodělek, přitom kdo by nechtěl bojovat v nažehleném sáčku od Hugo Bosse s totenkopfy na klopách?
- Zbraně mi přijdou trochu nevyvážené (ale možná je to tím, že mám odehráno teprve 17 hodin a jsem noob). Z některých samopalů chrlíte déšť kulí a nepřítele to sotva poškrábe. Naopak snajperky jsou v rukou hráčů s pevnou rukou docela OP (proto jsem si oblíbil režimy jako Kill Confirmed, kde je snajprování úplně na nic).
- Je možné si přednastavit jen 5 kombinací výstroje (nebo jsem aspoň prozatím neodemkl další). To je škoda, protože zbraní, sekundárních zbraní, granátů a streaků je docela hodně a bylo by fajn si to všechno dopředu naklikat, ne to každou chvíli měnit.

Pokud od hry nechcete víc než možnost během zhruba desetiminutových zápasů postřílet co nejvíc lidí, WWII je výborná volba. Pokud navíc milujete zvuk Garandu vyhazujícího prázdný zásobník, užijete si i způsob, jakým do mustru Call of Duty zapracovali druhou světovou. Pokud od hry požadujete cokoli jiného, raději běžte jinam.

Recenze na singleplayer
Je to prostě Call of Duty. Udatný Johnny Američan, který má za všech okolností srdce na správném místě, během sedmi hodin kampaně vystřílí půlku Německa a vyhraje několik klíčových bitev druhé světové. Normálka. Stejně jako u MP platí, že přesně tohle se dalo čekat. Každopádně pokud je někdo z vás divnej a chce si WWII koupit jenom kvůli singleplayeru, přijměte mou dobře míněnou radu a počkejte na slevu. Je to dobrý, ale za tolik peněz to určitě nestojí.

+ Grafika je ještě úžasnější než u MP. Všechny ty výbuchy, čoudy a bláto ve Francii vypadají nádherně a korunu tomu dávají animace, které jsou prakticky k nerozeznání od filmu. (Během cutscén se hra načítá, takže neztrácíte čas, super.)
+ Přes vypravěčský styl na úrovni Michaela Baye se sugar rushem má hra docela silnou atmosféru. Stealth mise v kůži francouzské odbojářky mě přes vyloženě primitivní mechaniky okouzlila. Různé gore chuťovky nebo věčně nasraný velitel Pierson zase ukazují, že válka je hnus. Spolubojovníci nejsou jen další anonymní Johnny Američani, ale mají i náznak charakteru. SJW tlaku je překvapivě málo, jednoho udatnýho negra jsem ochoten velkoryse akceptovat (navíc se hra i letmo otře o dobové předsudky). Historické nepřesnosti jsou bagatelní; na zkoumání reálií druhé světové nemáme Call of Duty, ale tlustospisy od Miloše Hubáčka a dalších. Netlačme hry do role, kterou nemůžou uspokojivě plnit.

- „Zpestření“ v podobě mise v tanku a v letadle se vůbec nepovedlo, zejména kvůli ovládání. Nepomohlo mi ani vzít do ruky gamepad; tyhle sekce si prostě užít nejde a je třeba je přetrpět.

Vynikající sci-fi stealth/explorativní akce

+ Jednoduchá, ale účelná grafika s dobrou optimalizací pro průměrné stroje (AMD A10 + GTX 750 Ti + 16 GB RAM na střední detaily v 60 FPS)
+ Pohlcující atmosféra vesmírné stanice, na které se zvrtly experimenty za hranicí etiky a přiletěli originální bu bu mimozemšťani
+ Průzkum: Nejsilnější devizou hry je objevování nových míst, ať už celých částí stanice, nebo různých drobných chodbiček, zamčených skladů a kanceláří, ukrytých šachet či lokací, které se na první pohled zdají nepřístupné. Arkane (autoři Dishonored) zde opět potvrdili, že jsou mistři level designu. Prey odměňuje pečlivost, systematičnost a postřeh.
+ Rozsah: Na první průchod jsem ve hře strávil 31 hodin, a přitom jsem nesplnil spoustu vedlejších úkolů, nenašel kódy ke spoustě zamčených dveří a nepochybně toho spoustu minul. Vesmírná stanice není „otevřený svět“, ale působí uvěřitelněji a kompaktněji než spousta mnohem rozsáhlejších pískovišť.
+ Promyšlený lore, který se odhaluje po kouskách a vzbuzuje v hráči zvědavost, o co vlastně jde
+ Příběh. V některých recenzích jsem četl, že vyprávění je slabina Prey, ale nesouhlasím. Byl jsem celou dobu napjatý, jak to dopadne a kdo z významných NPC to se mnou myslí dobře. Konec, ač stručný, mě velmi příjemně překvapil – navíc lze na základě rozhodnutí dojít i k jiným závěrům.
+ Zajímavý systém schopností, které mají zásadní dopad na styl hry (můžete být nabušený střelec, experimentátor využívající mimozemské síly, inženýr obracející techniku stanice na svou stranu... a každý z těchto přístupů otevře nové možnosti).

- Souboje jsou poněkud těžkopádné (min. do chvíle, než si opravdu hodně vylepšíte zbraně)
- Skákání a šplhání je velmi těžkopádné – lze se dostat na spoustu špatně přístupných míst, ale občas to vyžaduje až moc trpělivosti. Hrdina stejně jako třeba v Half-Lifu po površích podivně klouže a někdy je dost nemotorný.
- Občas backtracking. Některé části stanice je nutné navštívit víckrát, což zahrnuje docela dlouhé loadingy a opakovaný boj s respawnujícími se nepřáteli, kterých navíc postupem času mírně přibývá.

I don’t quite understand why this game receives mixed reviews here, with only 64 % positive. I agree that always-online DRM is a questionable business practice and may be criticized, but it gave me no trouble, I was always connected promptly and stably. And apart of that, everything about this game is great.

+ Runs well and looks nicely on low-spec rig (AMD A10 + GTX 750 Ti).
+ Superb stealth mechanics and fun system of disguises. It’s in fact adventure game with solving environmental puzzles and looking for secret ways. I’ve only murdered my target with a gun once, and that was because of mere laziness.
+ Vast levels full of content that you can use for unseen access or as traps. Also, every level introduces some original mechanics (like doors opened according to your clothing in Hokkaido).
+ Challenges, contracts, achievements, unlockable starting locations, smuggled items et cetera to boost replayability. It’s really awesome to have 20+ ways to get rid of a single target. You can use the list of challenges as an inspiration, or you can try figure everything out yourself.
+ Highly customizable HUD/UI and an option to save manually to adjust difficulty (no more painful checkpoint system like in Absolution, thank god) – manual saving lets you experiment more.
+ The playtime was about 16 hours on my first run, but I’ll definitely replay the whole story in order to try new approaches + look at the bonus content (escalations and elusive targets, which are BTW a great way to keep the game alive and make players return).